Petr Jančařík

Tajemství Jaroslava Marvana

Nabízíme besedu / talk show plnou výjimečných příběhů Mgr. Petra Jančaříka,

Petr Jančařík je herec a moderátor, kterého si někdejší děti zcela jistě vybaví v souvislosti s televizním Magionem, ti starší zase s loterií Tutovka, je známý z moderování mnoha akcí a léta letoucí se ozývá z plzeňských rozhlasových vln Českého rozhlasu, kde tři desetiletí uvádí mimo jiné svůj pořad Neočekávaný dýchánek Petra Jančaříka. Před časem Česká televize odvysílala jeho Třináctou komnatu a mnohé překvapila. Byla nejen o jeho synovi Michalovi, který skončil po transplantaci ledviny na vozíku, ale zejména o jeho mamince Aleně, která byla herečkou Národního divadla a odešla ze života v čtyřiatřiceti letech. Zůstali po ní dva synové a dcerka Alenka, jejímž otcem byl Jaroslav Marvan.

Její mladý život však záhy za dodnes nevyjasněných okolností skončil a sourozenci Jančaříkovi vyrůstali u babičky a tety v Plzni, kam za nimi Jaroslav Marvan až do své smrti jezdil.

A tak je Petr jedním z mála lidi, kdo měl možnost poznat tohoto slavného herce opravdu zblízka. Ovšem i on sám má pozoruhodný život. 

Za léta své moderátorské praxe vyzpovídal stovky, a možná tisíce pozoruhodných osobností.

Nabídka:

Pořad v délce 90 minut, doplněn promítáním soukromých fotografií.

Technické zajištění:

Ozvučení sálu, dataprojektor, notebook, plátno /televize…

O MAMINCE ALENCE A JAROSLAVU MARVANOVI

Jak se maminka k herectví vlastně dostala?

Zpívala, recitovala a hrála od malička. Herectví si prosadila a začala hrát v Kroměříži, kde se zamilovala do svého kolegy Rudolfa Jančaříka. Vzali se, narodil se jim můj bratr Tomáš a o dva roky později já. Hráli pak v Ostravě, poté přešli do Plzně, kam se za nimi přestěhovali i maminčiny rodiče a její tři mladší rourozenci. Mamince se dařilo, tatínkovi méně, mohl prý za to alkohol, tak přišel rozvod a zanedlouho dostala maminka nabídku z Národního divadla v Praze. Přijala ji a byla šťastná, dostávala hezké role, jezdila po estrádách a moderovala.

A potkala se s Jaroslavem Marvanem…

Ano, s Jaroslavem Marvanem se do sebe zamilovali a narodila se moje sestra Alenka, která je o osm let mladší než já. V den, kdy měla maminka uvádět v Národním divadle prestižní akci, na kterou se velmi těšila, ji našli v jejím bytě mrtvou. Jak zemřela a proč, to jsme se vlastně nikdy nedozvěděli.

Je zvláštní, že se léta o dceři Jaroslava Marvana nevědělo.

To je pravda, celá léta jsem právě já dostával otázku, jestli opravdu jsem syn Jaroslava Marvana. Vědělo se totiž, že má v Plzni dítě a spousta lidí podobu s ním viděla ve mně. Moje sestra je velmi půvabná, takže ji s ním nespojovali.

Jaké bylo vaše dětství?

Pestré. Chodil jsem do školy v Plzni, chvíli v Praze, nějaký čas také v Ostravě. Problémy jsem s tím ale neměl. V Praze jsme s bráchou chodili do školy v Braníku, bylo to sice krátké období, ale pro mne velice zajímavé. Strašně se mi tam líbilo, škola stála na kopci, bydleli jsme blízko řeky, kam jsme se chodili koupat na koupaliště Na mlejnku. Oba jsme to měli od mámy zakázané, já totiž ještě neuměl plavat, Tomáš sice tvrdil, že plavat umí, ale žádná sláva to také nebyla. Jednou to vypadalo, že se topí, takže ho kluci vytáhli. Tomáš se na břehu strašně rozčiloval, proč ho vytahovali, byl naštvaný, že má ostudu před holkama.

Mámě to po čase někdo řekl, že se i přes její zákaz chodíme koupat do řeky. Postavila si nás večer před sebe a domluvila nám, že riskujeme, že jsme ještě malí, abychom tam sami chodili a že je to nebezpečné, když neumíme ještě pořádně plavat. Přikyvovali jsme, se vším jsme souhlasili a Tomáš to uzavřel tím, že bychom jí neradi lhali a když nás bude někdy hledat, tak že asi zase budeme na koupališti.

Jednou jsme vezli malou Alenku v kočárku a ten nám u řeky ujel. My to nechali být, něčím jsme se zabavili a nakonec jsme ji venku zapomněli. Naštěstí se jí nic nestalo, byla hodná a v klidu na nás počkala.

Kus dětství jste prožil v Ostravě. Jak na to vzpomínáte?

Líbilo se mi tam. Pamatuji si na děda odcházel s bandaskou plnou sladkého kafe – na šachtu a několik dní se neobjevil. Babička nám vysvětlovala, že má děda takové směny, což nám vyhovovalo, aspoň jsme měli hodně volnosti. Právě do Ostravy přišel jednoho dne dopis, že se nám narodila sestra Alenka a vzpomínám si, že se tomu všichni diví. Divili jsme se také, ale nijak zvlášť jsme to neprožívali. Nás jako kluky malá sestřička zase až tak nevzrušovala. Ale kvůli tomu se náš prázdninový pobyt u babičky a dědy prodloužil, byli jsme tam skoro do Vánoc.

Lidé často vzpomínají na kuchyni babiček, máte to také tak?

U babičky se moc nevyvařovalo. Pamatuji si na jediné jídlo – na chleba, který jsme si namáčeli v oleji. Ale nám to stačilo, navíc nám to chutnalo. Jezdili jsme na starém kole po dědovi, do školy jsme se dopravovali na žebřiňáku v mlékařem, který vozil do školy mléko. Naskákalo nás tam vždycky několik, cesta totiž byla dost do kopce.

Babička s dědou si s námi moc starostí nedělali, mě dokonce jednou odvezli do nemocnice, protože jsem nějak divně zežloutl. Umístili mě na infekční oddělení, kde mě umyli a zjistili, že mi nic není. Byl jsem prostě jenom špinavý. Ale musel jsem tam zůstat nějaký den na pozorování. Dost jsem si to tam užíval, dostával jsem dobře najíst a chutnal mi hroznový cukr, který nemocné děti fasovaly.

Jaká byla vaše maminka?

Bylo jí čtyřiatřicet a mně devět, když zemřela. Takže ji pořád vidím očima malého kluka, jako moc hezkou a hodnou maminku. Vzpomínám si, jak jsme se jí jednou s bráchou ptali, jaké je vlastně její povolání. Ona nám řekla, že je herečka a my chtěli vědět, co to znamená. Vysvětlila nám, že hraje divadlo. Chtěli jsme, aby nám tedy něco zahrála. Odmítla, prý to nejde jen tak. A zničehonic nám začala nadávat. Že jsme nepořádní, že na nás není spolehnutí, že prostě za nic nestojíme. Nic takového jsme nikdy nezažili, tak jsme jen užasle koukali. Ona se pak otočila a z pokoje odešla. Brácha se zamyslel a řekl: „Hele, tak tohle byla ta herečka…“ Mně to nedalo a šel jsem se jí na to zeptat a ona přisvědčila, že to opravdu jenom hrála, že to vážně nemyslela. Od té doby jsem tedy měl o herectví jasno.

A tatínek?

Jednou ve škole jsme šli všichni do tělocvičny, protože přijel herec, který nám měl přednést Reportáž psanou na oprátce. Bylo to působivé, tělocvična byla plná k prasknutí a nikdo ani nedutal. Ani jsem nevnímal, že ten pán, který tak zajímavě vypráví, je můj táta. Na tenhle zážitek jsem si později mnohokrát vzpomněl. Pokaždé, když jsem jezdil vystupovat před dětmi, moc dobře totiž vím, jak je těžké děti zaujmout, a jak je takové vystoupení pro herce často náročné.

Tátu jsem léta nevídal, mám na něho jen pár vzpomínek. Jednou jsme byli s Tomášem sami doma a někdo zazvonil. Šel jsem otevřít, tam stál nějaký pán a ptal se, jestli je doma maminka. Po pravdě jsem odpověděl, že maminka doma není a zase jsem dveře zavřel. Šel jsem zpátky a asi po deseti metrech mi došlo, že ten pán za dveřmi je můj táta. Vrátil jsem se, dveře jsem zase otevřel a on tam pořád stál. Když jsem mu řekl: „Vždyť ty jseš můj táta!“ tak bylo vidět, že si oddychl.

Po letech mi tohle připomněl, když jsem ho krátce před jeho smrtí navštívil v Českém Těšíně, kde dohrával v tamním divadle. Nejdřív jsem zašel za jeho bratrem Jirkou a spolu jsme se ho vydali hledat. Chodili jsme po hospodách, nikde nebyl. Jen pár jeho štamgastů mi řeklo, že jestli mi dluží nějaké peníze, tak je ať do toho nezatahuji, oni že za to nemohou. Ale pak jsme ho uviděli. Pán při těle, v teniskách, s prořídlými vlasy, velmi svižně štrádoval směrem k nám. Hned mi řekl, že jestli mu chci něco vyčítat, tak ať to nedělám. Já mu ovšem nic vyčítat nechtěl. Takže vše proběhlo v pohodě, naslibovali jsme si, jak se navštívíme a co všechno ještě podnikneme, ale nic z toho už nebylo. Krátce na to v čtyřiašedesáti letech zemřel.

Jakou stopu zanechal ve vašem životě Jaroslav Marvan?

Bral jsem ho jako partnera maminky a tatínka naší Alenky. Ze svých sourozenců jsem ovšem jediný, kdo byl svědkem toho, jak se naše maminka s Jaroslavem Marvanem líbají. Stalo se to jednou doma, nechtěně jsem je v takové chvilce zastihl. Vím, že mi to připadalo nepatřičné a radši jsem hned odešel, abych se na to nemusel koukat.

Jednou jsme zase jeli s Tomášem tramvají domů a zahlédli jsme maminku, jak se prochází s Jaroslavem Marvanem podél řeky. Seskočili jsme z tramvaje, tehdy to šlo, protože jezdily otevřené vozy, do nichž šlo naskakovat a zase seskakovat za jízdy. Běželi jsme k nim a volali jsme: „Mamííí! Pane Marvanéééé!“

Když jsme k nim doběhli, ani jeden z nich nebyl rád, že jsme je tam objevili. Navíc jsme k nim obrátili pozornost všech, kdo se tehdy na nábřeží vyskytoval. A to si ti dva, kteří byli na utajené romantické schůzce, přáli asi ze všeho nejmíň.

Jak se zachoval po smrti maminky?

Nikdy své otcovství nezapíral a pravidelně k nám jezdil, někdy i se svou manželkou. Vychovávala nás babička a maminčina nejmladší sestra Eva a on byl také součástí našeho světa. Pamatuji, jak jsme s ním jednou šli na plzeňskou výstavu Expo, pan Marvan vystál frontu na lístky, a když už je měl, jeho přítomnost kdosi zaregistroval a záhy k němu přiběhl ředitel výstavy. Zval ho hned dál, samozřejmě i s námi a chtěl po něm, aby lístky vrátil, že on jako národní umělec má vstup grátis. Všiml jsem si, že taková nečekaná pozornost mu není ani trochu milá a lístky nevrátil.

Stejnou pozornost mu věnoval personál restaurantu u zámku Kozel, kde jsme s ním byli na výletě. Pan Marvan měl chuť na něco sladkého ke kávě a jako z udělání žádný zákusek v restauraci neměli. Ale okamžitě vyslali jednoho pracovníka, aby něco sladkého přivezl z Plzně. Opravdu, za chvíli měl pan Marvan na talířku u své kávy dva dorty. Ale nevyžadoval to, to spíš ti druzí měli radost z toho, že mu mohou vyhovět.

A jak to s vámi sourozenci bylo dál?

Tomáš vystudoval Filosofickou fakultu UK a už řadu let velmi úspěšně působí jako režisér v ČT. Dělá hlavně česká znění mnoha významných zahraničních dokumentů., má dva syny a jednou vnouče, naše nejmladší sestra Alenka je učitelkou, má dceru letušku a syna počítačového experta. Naše teta Eva, která nás vychovávala, má dceru Dominiku a velmi úspěšného syna Adama Viktoru, varhaníka, dirigenta a vedoucího uznávaného souboru Ensemble Inégal. Díky nim má čtyři vnoučata.

Já vystudoval pedagogickou fakultu, po jejíž absolvování jsem nastoupil jako kulturní referent do učiliště ve Škvrňanech. Začal jsem hrát divadlo a od učitelství jsem se pomalu ale jistě vzdaloval. Dvakrát jsem se marně pokoušel dostat na divadelní fakultu, ale netrápilo mě, že mě nevzali. Z učiliště jsem šel pracovat do rozhlasu a od roku 1990 jsem na volné noze. Léta jsem ženatý, máme syna Michala a dvě skvělé vnučky, Julinku a Sofinku.

A musím říct, že velmi obdivuji svého syna Michala za jeho statečnost a pozitivní vztah k životu, rodině a lidem vůbec. Přes vše, co ho potkalo, je velmi činorodý: má svůj pravidelný pořad na vlnách Českého rozhlasu Plzeň, v plzeňské TV, produkuje nesmírně úspěšné divadelní představení s Martinem Stránským „Enigmatické variace“, organizuje velké festivaly, jako třeba Festival kytara ve Staré plzeňské synagoze nebo už tradiční prázdninový festival Nebílovské divadelní léto. Těší ho, že TV Nova, kde léta praccoval, na něj nikdy nezapomněla a stále s ním počítají. Teď, když Covid ustoupil, se pravděpodobně znovu vrátí na obrazovku. Tahle tichá důvěra měla myslím a má ohromný terapeutický účinek.

Článek z časopisu Moje rodina, autor: Marie Formáčková

P:S:

Celá léta jsem právě já dostával otázku, jestli opravdu jsem syn Jaroslava Marvana.

Mamince bylo čtyřiatřicet a mně devět, když zemřela. Takže ji pořád vidím očima malého kluka, jako moc hezkou a hodnou maminku.

Jaroslava Marvana jsem bral jako partnera maminky a tatínka sestry Alenky. Ze svých sourozenců jsem ovšem jediný, kdo byl svědkem toho, jak se naše maminka s Jaroslavem Marvanem líbají.

Velmi obdivuji svého syna Michala za jeho statečnost a pozitivní vztah k životu, rodině a lidem vůbec.